Personalizace je krásný nápad, který se často zvrtne.

Jak to myslím? Díky personalizaci se vám nerozšiřují obzory. Pořád se díváte na to samé, protože „to máte rádi". Myšleno dobře, nemáte být obtěžováni obsahem, který vás nezajímá.

Jenže na sociálních sítích se z toho stane smyčka. Algoritmus nechce, abyste něco objevili. Chce, abyste zůstali. Staví na proměnlivých odměnách a nekonečném feedu, který stimuluje mozek podobně jako hazard. Točíte se pořád dokola v tom samém, jen o něco rychleji.

A tady je jádro věci. Je rozdíl mezi hledáním a objevováním. Hledání funguje, když víte, co chcete. Objevování, když to ještě nevíte. Algoritmus umí skvěle to první a potichu zabíjí to druhé. Přitom právě nečekané objevy bývají zdrojem toho nejcennějšího. Post-it vznikl z nepovedeného lepidla. Instagram z aplikace, která původně dělala něco úplně jiného.

Historik umění Aby Warburg svou knihovnu neřadil podle témat, ale podle „zákona dobrého sousedství". Knihy stály vedle sebe podle myšlenkových souvislostí, ne podle kategorií. Filozofie vedle astrologie, obraz vedle rituálu. Člověk tak našel spojení, která vůbec nehledal. Takovou knihovnu by algoritmus nikdy neschválil.

Když ve Švejda Goldmann pomáháme klientům rozhodovat, co lidem ukázat, začínáme od konce. Nejdřív odstraníme strašáky, obsah, který člověk vidět nechce. A teprve pak přidáváme vrstvy. Nejvíc to platí tam, kde je agenda široká. U neziskovek jako Cesta domů nebo Remedium, které pomáhají v úplně různých životních situacích. Nebo na webu nakladatelství Paseka, kde vedle sebe stojí desítky světů a čtenář má právo narazit i na knihu, kterou by si sám nevygoogloval.

Personalizace není o tom nabídnout víc toho samého. Je o tom nezavřít člověka do jedné místnosti.

V naší knize pro designéry píšeme, že design je vždycky postoj ke světu, který navrhujeme. Rozhodujeme, co člověk uvidí. A tím i to, jak široký ten svět bude.

Dobrý design svět rozšiřuje, ne zužuje.

Kde je podle vás hranice? Kdy personalizace pomáhá a kdy začíná ubližovat zvídavosti?

‍